KONEC PROVÁZENÍ?

  I když děláte něco, co vás baví, přijdou chvíle, kdy začnete pomýšlet, jak by vám bylo, kdybyste s vašim koníčkem skončili. Je to naprosto běžné. Dokonce sám procházím obdobími, kdy mám chuť smazat blog a všechna svá videa. Jak jste si možná všimli, nenapsal jsem, že bych měl chuť skončit s průvodcovstvím. Přemýšlel jsem nad tím vůbec někdy?

  Ano, přemýšlel. Vždy, když se mi prohlídka nepovede tak, jak bych si přál a slyším nějakou jedovatou poznámku (mnohdy i neoprávněnou), začnu bojovat sám se sebou a svými myšlenkami. Často se tedy ptám sám sebe, zda-li mám prohlídkám ještě co nabídnout a jestli nejsem nejslabším článkem našeho průvodcovského týmu. Říkám si, že svou hlavu nenávidím. Jak nad tím vůbec můžu přemýšlet? Vždyť se mi daří tvořit zajímavý a humorný výklad, který osmdesáti procentům mých návštěvníků vyhovuje. Nebojte se, takhle namyšlený nejsem. Chci vám tím ukázat, jaká bitva se mi odehrává v mém mozku. Je to mnohdy bitva, kterou by nenatočil žádný režisér předních fantasy filmů. 

  Zkuste si to představit sami. Dejme tomu, že pracujete v kavárně. Máte krásnou práci, lidé vás chválí za vaše rozdávání úsměvů a spolehlivost, jenže narazíte na zákazníka, který na váš jinak příjemný úsměv nemá náladu a opovrhuje vámi. A bohužel, jak to tak někdy bývá, je tento člověk agresivní a řekne vám do očí něco, co vás mrzí, přestože za jeho výbuch vzteku třeba ani nemůžete. Je dost možné, že sami začnete přemýšlet, jestli není načase, abyste změnili práci. 

  

 Nad tím, že bych přestal provázet, jsem nepřemýšlel jen z výše uvedených důvodů. Jednoho prosincového dne 2016 jsem se dostal do velice těžké situace na mé druhé památce, kde jsem tehdy provázel. Ani v nejmenším jsem nezvažoval, že bych odsud někam odcházel. Plat pro brigádníky nebyl nejhorší, měl jsem zde kamarády a dělal jsem práci, která mne bavila. Vše se tvářilo jako naprostá idylka. Tvářilo...

  Blížily se vánoční svátky, tedy dny, které jsem si přál trávit se svou rodinou. Vzhledem k tomu, že jsem byl pouhý brigádník a odsloužil prakticky všechny své volné dny a celou letní sezónu, při které jsem dokonce i zkolaboval na prohlídce z důvodu minimálního odpočinku, jsem očekával, že mi bude volno uděleno bez jakýchkoli komplikací. Počítal jsem s Vánoci doma u vánočního stromku a o skutečnosti, že o Vánocích neprovázím, jsem rovněž informoval dostatečně dopředu. Vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že s tím moje nadřízená počítá, jsem byl klidný a mohl jsem se vrhnout na shánění vánočních dárků. 

  Přišel prosinec a já se jednoho dne dozvěděl, že na Vánoce jsem napsaný, že budu provázet a vykonávat i další práce, což mi začalo být divné. Začal jsem se tedy ptát, jak je to možné, když jsem o volnu informoval dostatečně dopředu a byl jsem ujištěn, že je všechno v pořádku. Jak jsem očekával, že došlo k omylu (přeci jen jsme lidi), byl jsem překvapen, když mi vedoucí řekla: "Podívej, jenže každý chce být na Vánoce doma. A kdyby nikdo nepracoval, jak by to vypadalo? Navíc, musíš si uvědomit, že máš sice rodinu, ale zároveň i práci." Ano, měl jsem práci. Jenže jsem byl pouze BRIGÁDNÍK. Navíc jsem odsloužil nejvíc dní a troufám si říct, že jsem si volno minimálně zasloužil. Nikdy jsem nebyl problémový, všechny své úkoly jsem se snažil plnit na sto procent a teď tahle...fraška! 

  Vzhledem k tomu, že jsem se naučil, abych si stál za svým, jsem začal okamžitě jednat! Odmítal jsem si připustit situaci, že bych netrávil Vánoce s rodinou a odmítal jsem dovolit, aby mne někdo využíval. Rozhodl jsem se řešit situaci klidně. Dokážu samozřejmě pochopit, že každý se snaží mít vánoční idylku, která určitě nevznikne v práci. Usedl jsem tedy k počítači a napsal e-mail své nadřízené. Vypsal jsem zde důvody, proč si myslím, že bych volno měl dostat a že i ve své smlouvě jsem výrazně překročil počet odpracovaných hodin. Věřil jsem, že se dohodneme a na mé místo bude vybrán jiný kolega či kolegyně. 

   Doteď si vzpomínám, že odpověď přišla poměrně rychle, tedy té samé noci. Namísto toho, aby mi odpověděla má nadřízená, vyřídila odpověď její sestra, která mi vmetla "do očí" tolik urážek v jednom e-mailu, kolik jsem snad nikdy dohromady neslyšel. Proč se mnou nemohla jednat slušně, když jsem tak jednal já? A proč mi nemohla odpovědět moje nadřízená? To byly otázky, které jsem si nedokázal vysvětlit a byl jsem nesmírně zklamaný z toho, kam se jednání řítí. Dočetl jsem se o sobě tolik odporných výmyslů, že jsem tento e-mail po dočtení vymazal. Když jsem pročítal, jaký jsem "nevděčný spratek", začal jsem si uvědomovat, jaká nastává chvíle. Byla to chvíle, kdy jsem musel projít svou Sophiinou volbou. Mohl jsem se vzdát svých požadavků a riskovat, že za měsíc tyto starosti budu řešit znovu. Druhá možnost byla odejít a snažit se, abych mohl provázet jinde. Obě možnosti měly svá pozitiva a negativa. Pokud bych zůstal, byl bych v kontaktu se svými kamarády. V případě odchodu bych se možná dočkal daleko slušnějšího jednání a mohl bych si polepšit i v jiných oblastech. 

  Bylo příliš těžké okamžitě napsat své nadřízené zprávu, že s provázením končím. Měl jsem jasno, že chci případně odejít se ctí. Navíc zde byli i moji dobří kamarádi, kterým jsem nedokázal říct, co se děje. Neměl jsem na to odvahu a pořád jsem si uvědomoval, že mám co ztratit. Přesto jsem vždy večer odešel do míst, kde se nacházelo Wi-Fi připojení a zde otevřel notebook, ke kterému jsem si objednal čaj nebo kafe. Na internetu jsem vyhledával různé památky, které by teoreticky mohly přijmout nové průvodce. 

  V tu chvíli se mi do hlavy opět vkradly pochybnosti. Mám na to, abych provázel jinde? Co nový kolektiv? Třeba mě tam budou nesnášet. Hrůza! Jestli jsem měl někdy rozdvojenou osobnost, bylo to právě tehdy. V práci jsem byl veselý, stejně jako ve společnosti mých kamarádů a uvnitř jsem cítil nesmírný vztek na vedení a smutek, že přicházím o svou vysněnou práci. Každou prohlídku jsem bral, že může být má poslední. Nikdo o mém rozhodování nic netušil. Bylo to příliš riskantní. Byl jsem rozhodnutý, že pokud se někdy moje nadřízená dozví o odchodu, bude to ode mě a ne od nikoho jiného. 

  Jednoho večera jsem opět odešel na nedaleký hotel, kde krásně fungoval internet a zapnul jsem notebook. Projížděl jsem opět památky a našel jsem místo, kde jsem i nyní - hospitál Kuks. Abych pravdu řekl, nijak mne na první pohled nezaujal. Jenže jsem nalezl video, které úplně změnilo mé vnímání hospitálu. Video, kde se objevovaly sochy Ctností a Neřestí od Matyáše Bernarda Brauna, malby s Tanci Smrti nebo jen bylinková zahrada si mne získaly během několika minut. Hned jsem se do Kuksu zamiloval, dá-li se to tak říct. Okamžitě jsem tedy otevřel e-mail a napsal zprávu, díky které jsem nakonec změnil pracoviště.

  Osobní schůzka, na kterou jsem byl pozván o dva týdny později, mi úplně změnila pohled na situaci, do které jsem se dostal. Z Kuksu a lidí, kteří zde pracují, jsem byl nadšený a věděl jsem, že chci být součástí jejich týmu. I když jsem měl obavu, zda-li dokážu provázet na státním objektu s poměrně seriózním výkladem, chtěl jsem se porvat o co nejvíce prohlídek. Po této schůzce jsem věděl, že nebudu posílat životopisy na jiné adresy a svůj tehdejší brigádnický poměr definitivně ukončím.
  Spadl mi kámen ze srdce, byť jsem neměl ještě nic jistého. Vše mohlo dopadnout jakkoli. Ale věřil jsem, že si do seznamu "svých" památek budu moci připsat i hospitál Kuks. Zbývalo mi už jen jediné - doprovázet poslední dny, oznámit své nadřízené a kamarádům, že budu končit, sbalit si své věci a odjet.
  Oznámení mé nadřízené bylo poměrně složité, tedy alespoň psychicky. Doufal jsem, že můj konec nebude nějak výbušný a poslední dny si skutečně budu moci užít. Navíc jsem neviděl důvod, proč oznamovat, kam konkrétně odcházím. Představa, že by si mě chtěli udržet a dělali mi špatné jméno jinde, to jsem nepotřeboval. Proto jsem jednoho večera oznámil, že cítím, že moje cesta vede mimo památku, kde jsem pracoval. Dostal jsem řadu zpráv, že památka bude fungovat i beze mě (jako kdybych to nevěděl), které se domnívám, že měly trošku nalomit mé přemýšlení o odchodu. Neúspěšně. Věděl jsem, co chci a už mi nic nemohlo stát v cestě. Až na rozlučku s kamarády, se kterými jsem trávil několik měsíců v dobrém i zlém. Měl jsem zde dva skvělé kamarády, kteří byli dvojčata. Vždy jsem se s nimi zasmál, zároveň si s nimi dobře popovídal a mám dojem, že mne vzali mezi sebe a dali mi nějakou důvěru, které jsem si považoval. I na ubytovně, kde jsme společně pobývali, jsem mimo jiné i díky nim měl nějaké slovo, byť jsem nebyl žádný "zasloužilý průvodce". Právě tito kluci o mém konci věděli nejdříve a jsem jim doteď vděčný, že o něm přede všemi mlčeli. Zaprvé mě děsila představa, že by se vedení o mých úmyslech dozvědělo dřív, než bych je oznámil já, zadruhé jsem chtěl, aby to nevypadalo i před kamarády jako drby. Bylo potřeba, aby to věděli ode mě. Díky, kluci!
   A nakonec to přišlo. Předvánoční večeře, řízky, bramborový salát, troška alkoholu. Náhle přišel přípitek a já jsem ze sebe vykoktal to, co jsem držel za zuby několik týdnů: "Přišla chvíle, abych odešel pryč. Od ledna se tu nebudeme potkávat a chci vám říct, že bylo super s vámi pracovat!" I když zbývalo posledních několik dní do konce roku a čekala mne ještě nějaká práce, věděl jsem, že vše je hotové.

 Bylo 30. prosince 2016, když mi skončila poslední prohlídka. Poprvé a naposled jsem zde neprovázel v kostýmu, nýbrž v civilním oblečení, abych stihl poslední autobus domů. Říkal jsem si, že to krásně vyšlo, když vezmu v potaz, že už budu provázet pouze v civilu. Kasičku s tržbou jsem odevzdal na zámek a hlídačka, kterou jsem zde měl tolik rád, mi položila otázku: "Jaké to je, když tady končíš?" Bylo to tady! Dosud si pamatuji, jak jsem nevěděl, co mám odpovědět. Ano, byl hezký pocit, když jsem si uvědomil, že jsem se nepodvolil, získal jsem nové místo, kde budu moci provázet, jenže zde byl i smutek. K zámku, kde jsem tehdy pracoval, jsem si vytvořil nějaký vztah, stejně jako k lidem, které jsem oslovoval jako kolegy a přátele. S paní hlídačkou jsme si naposled podali ruku, popřáli si mnoho štěstí a já odešel vstříc autobusu. Vzhledem k tomu, že měl přibližně pětiminutové zpoždění, mohl jsem si užívat poslední okamžiky v obci, kde jsem trávil podstatnou část roku a svého volného času. Když jsem v dálce viděl záři autobusových světel, popadl jsem tašku a v duchu prohlásil: "Na shledanou někdy příště!" Autobus zastavil, koupil jsem si jízdenku a usedl na jedno z volných sedadel, odkud jsem se mohl na zámek alespoň o nějakou chvíli déle dívat. Nakonec řidič zavřel dveře a rozjel se. Odvážel mne domů, stejně jako vstříc novým zážitkům, přátelům a nakonec i lásce.

 Rád bych se vrátil k otázce, zda-li přemýšlím o konci mého provázení. Věřím, že tuto otázku nebudu muset několik let řešit, byť je jasné, že se může stát cokoli. Přesto věřím, že nejen provázení, ale i Kuks opustím až tehdy, kdy dostanu výpověď. Budu se tedy snažit, aby tomu tak co nejdéle nebylo...