KLÁRKA

  Nejedná se o druhou kapitolu (pozn.)

   Konečně se dostávám ke kapitole, která mi jako kdyby ukázala, že odchod na KUKS byl osudový. Když jsem začal s provázením, tak jsem si představoval, kde bych mohl za několik let být. Mohl bych dělat práci, která by mne bavila? Najdu nové přátele? A když najdu nové přátele, najdu i dívku, kterou budu milovat a budu vědět, že je to vzájemné?
  Měsíce provázení utíkaly a má přání se začínala vyplňovat. Co se práce i mé vlastní osobnosti týče, našel jsem se v prohlídkách, stejně jako jsem našel řadu známých a kamarádů. Byli tací, kteří zůstali dodnes, ale i ti, které jsem rád, že už nikdy nepotkám. Skuteční přátelé ale zůstali, což je nejdůležitější.
  Jak už jsem se snažil poukázat, provázím různé lidi. A protože příslušnicím něžného pohlaví nikdo nezakázal vstup na památky, ženy a dívky jsou v mých skupinách také. Když píšu tyto řádky, tak si vzpomínám na slova jednoho mého bývalého kolegy, který řekl: "Po každém průvodci nějaká ženská vyjede. Tak si užívej, hochu!"  Namísto abych ho poslechl, jsem si jasně řekl, že s žádnou návštěvnicí nebudu mít ani sex, ani vztah...zkrátka nic! Nemyslete si, že bych byl gay, to vůbec ne. Jenže jsem nechtěl zneužít svého postavení, coby průvodce. Však je to stejné, jako kdyby měla studentka poměr se svým učitelem. Dobře, není to tak úplně to samé, jenže mě nenapadla jiná situace, která by přiblížila mé myšlenkové pochody.
   Za tři roky, kdy jsem provázel, jsem potkal určité procento dívek (a starších žen), kterým jsem se líbil. Vím to. Byť to možná zní jako chlubení se, je to skutečnost, kterou nemohu vynechat. Přiznávám, že jsem z toho byl překvapený. Nikdy jsem nepatřil mezi největší fešáky ve městě...ve škole...ve třídě...doma...prostě nikde! Není tedy tajemstvím, že jsem si dlouhou dobu myslel, že si ze mě návštěvnice dělají legraci. Tudíž jsem se vždycky nějakým sympatiím zasmál a šel se připravovat na další prohlídku.
  Zpropadené (i když, jak později poznáte, úžasné) sociální sítě! Právě díky nim jsem se dostal do kontaktu s dalšími dívkami. Některé byly jen tak hodné, že mi chtěly pochválit výklad a smysl pro humor. Tyto zprávy byly skvělé, protože mi dodaly sebevědomí, potěšily a odpovídal jsem na ně zprávou ve znění: "děkuju", kterou doplňovalo několik usmívajících se smajlíků. Problém nastal tehdy, když mi přicházely nabídky na sex. A teď se podržte - některé tyto nabídky byly od třináctiletých dívek! Je jasné, že jsem nesouhlasil s žádnou nabídkou. Ani na sex, ani na rande. Nechtěl jsem. Je skvělé, když se komukoli (nemusí to být pouze dívky) moje prohlídka líbí, ale tím to končí!
  Nebo tomu alespoň tak bylo...

  Někdy si říkám, že jsem na KUKS vážně měl odejít. Jednoho zářijového dne mi napsal můj kolega, zda-li bych ho zastoupil, protože mu není úplně nejlépe. Jelikož jsem rád za každý den, kdy provázím, jsem souhlasil a popřál mu brzké uzdravení. Večer jsem šel brzy spát, abych ráno dokázal včas vstát a stihl vlak, který nemilosrdně odjížděl ve čtvrt na osm ráno. Pokud bych ho nestihl, tak bych se na KUKS dostal stěží. Ve vlaku jsem si pustil hudbu do uší a užíval si cestu, při které jsem pozoroval krajinu a zajíce, kteří poskakovali na poli. O tom, jak tento den skončí, jsem neměl žádné ponětí...
  Čekal jsem na prohlídku, do které mi nezbývalo víc, než deset minut, když v tom mne náš pokladník požádal, zda-li bych dovedl jednoho turistu ke skupině, kterou vedla kolegyně. Automaticky jsem popadl klíč, zavřel za sebou dveře našeho "kutlochu" a šel vyzvednout opozdilého turistu. Když jsme společně vyrazili za skupinou, která měla opozdilce přijmout do svých řad, míjel jsem své první návštěvníky, jež jsem toho dne měl provázet. Normálně bych řekl, že to byla typická rodina, jenže bych lhal. Tehdy jsem v ní zahlédl krásnou brunetku menší postavy, jejíž krásné oči kryly dioptrické brýle. Měla velmi sympatický úsměv, kterým mne dokázala odzbrojit během prvního okamžiku. Není tedy divu, že po připojení turisty k jeho skupině jsem se vracel delší cestou, abych je mohl ještě jednou potkat.  Musím se rovněž přiznat, že jsem se s kolegy dohodl, že následující prohlídku půjdu skutečně já. To pro případ, aby se nestalo, že tu krásnou dívku nebudu moci provést.
  K prohlídce nakonec skutečně došlo. Jak jsem se vždy vyhýbal jakýmkoli schůzkám s návštěvnicí, tentokrát jsem si uvědomil, jak bych za něj byl vlastně rád. Sympatická brunetka si získávala mou pozornost, což si (dle mého názoru) moc dobře uvědomovala. Neustále jsem ji po očku pozoroval, abych si ji mohl pořádně prohlédnout a někdy jsem se na ni usmál. Možná i proto, abych ji zaujal, sám nevím. Přiznávám, že mi hlavou probíhaly různé myšlenky. Když se líbím tolika holkám, líbím se i jí? Nemá někoho? Vypadá spokojeně, takže určitě má... Sledoval jsem při každém vtipu, zda-li jsem ji rozesmál nebo se spíše shodil. Dřív mi nikdy nezáleželo tolik na tom, aby se někomu můj výklad tolik líbil. Ne, že bych chtěl "flákat" svou práci, to vůbec ne. Vždycky mi záleželo na tom, aby návštěvníci byli spokojení, jenže v tomto případě v tom bylo něco víc...
  Když se prohlídka chýlila k závěru, rozhodl jsem se zeptat, zda-li má někdo nějaké dotazy. Chvíli jsme se na sebe s návštěvníky dívali, zasmáli se tomu, že žádný dotaz nepadl a rozloučili jsme se. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že s tajemnou dívkou bych tak rád někam vyrazil! Asi ale všichni známe pocit, kdy nás přepadne strach, že něco totálně pokazíme. Že se někoho zeptáme, jestli by s námi nešel na rande a tím se totálně zesměšníme nebo daného člověka urazíme. Při rozloučení s ní jsem měl plnou hlavu myšlenek, zda-li ji mám oslovit. Ale před rodiči? A co když někoho má?
  Odešel jsem na pokladnu, vrátil klíč a usedl jsem na pohovku. Čekal jsem. Možná na nápad, na zázrak a možná dokonce i na obojí. Uvědomil jsem si, že pokud ji teď neoslovím, nemusím ji už nikdy potkat. Může být odkudkoli. A kdy na KUKS zase přijede? A přijede vůbec? To bylo až moc myšlenek najednou, tudíž jsem vyběhl z pokladny ven a hledal zmíněnou rodinu, se kterou jsem trávil poslední hodinu. A víte co? Nenašel jsem! Vrátil jsem se tedy zpátky a toho dne provedl ještě dvě skupiny. Přiznávám, že už ne s takovým nasazením a chutí. Uvědomil jsem si, že jsem možná propásl velkou šanci...
  Když nadešel večer a já dojel domů, usedl jsem k svému notebooku. A v tu chvíli jsem byl nesmírně šťastný! Mezi zprávami na Facebooku byl vzkaz: "Moc se mi líbila Tvoje prohlídka" A věřte nebo ne, byla právě od dívky, na kterou jsem tolik myslel.


  Dnes už s Klárkou chodím. Nikdy by mě to nenapadlo, přesto je to pravda! I když jsem měl svou zásadu (a stále ji mám), u Klárky jsem udělal výjimku. Rozhodně si to nevyčítám a jsem šťastný za to, s jakou dívkou jsem začal po své prohlídce randit a nakonec i chodit. U Klárky cítím, že mě má ráda takového, jaký jsem, navzdory některým chybám. Ty ale máme všichni. Nemůžeme být všichni dokonalí. Přiznejme si, že by to byla šílená představa.
  Někdy za mnou dokonce stále na KUKS přijíždí. Chce mě vidět a já si užívám chvíle, kdy ji mohu provázet. Přiznávám, že jsou stále chvíle, kdy se na ni snažím usmívat, jako tomu bylo, když jsme se poprvé potkali. Měl jsem velké štěstí a trošku si říkám, že tomu osud tak chtěl, abychom se sešli. Zvláště když si uvědomím skutečnost, že jsem toho dne na KUKSU vůbec neměl být. A chcete něco vědět? Ona také ne. A tak spolu máme skvělý příběh, jak jsme se poznali během prohlídky. :-)